Železniční trať spojující město Souk Ahras s tuniskou státní hranicí představuje významnou součást alžírské železniční sítě, neboť se jedná o jedinou trať mezi těmito zeměmi. Výstavba této 53 km dlouhé tratě byla zahájena v roce 1882 společností Compagnie des chemins de fer Bône-Guelma et prolongations, což byla francouzská akciová společnost založená za účelem budování a provozování železniční infrastruktury na území tehdejší francouzské kolonie v severní Africe. Trať byla uvedena do provozu v roce 1884 a stala se součástí širší železniční sítě propojující významná regionální centra.
Až do roku 2000 byla trať využívána pro mezinárodní dopravu mezi alžírským hlavním městem Alžír a tuniskou metropolí Tunis. Následně byl provoz přerušen a plánované obnovení spojení bylo od roku 2016 opakovaně odkládáno, především v souvislosti s rekonstrukčními pracemi na tuniském úseku tratě. K obnovení mezinárodního spojení došlo až dne 11. srpna 2024, kdy byl znovu zaveden přímý vlak Annaba–Tunis. Tento spoj odjíždí z Annaby třikrát týdně, konkrétně v neděli, úterý a čtvrtek v 9:00, a do Tunisu přijíždí v 18:27. V opačném směru jsou spoje vedeny v pondělí, středu a pátek. Vzdálenost 375 km vlak urazí za 9,5 hodiny, což odpovídá průměrné cestovní rychlosti přibližně 40 km/h. Hraniční kontrola a odbavení cestujících probíhá na alžírské straně ve stanici Souk Ahras a na tuniské straně ve stanici Ghardimaou.
Trať od státní hranice směrem k městu Souk Ahras vede v převážné části v údolí řeky Medjerda a pozvolna stoupá proti jejímu proudu. V závěrečném úseku mezi stanicemi Tarja a Souk Ahras však sklon dosahuje až 25 ‰, což představovalo významnou provozní překážku zejména v období parní trakce. Z tohoto důvodu zde docházelo u těžkých nákladních vlaků k přepřahům. Parní lokomotivy byly v tomto úseku nahrazovány závislou trakcí, která umožňovala překonání náročného stoupání a následné pokračování vlaků dále do vnitrozemí. Konstrukce trakčního vedení byla řešena poměrně neobvykle, trakční brány byly zhotoveny z kolejnic pocházejících z roku 1905, což dokládá technickou improvizaci i hospodárnost tehdejších řešení. Samotná elektrizace tratě byla na svou dobu technologicky pokrokovým projektem, jehož realizace byla zahájena kolem roku 1930. K ukončení elektrického provozu zde došlo až v 80. letech 20. století, a to poněkud netradičně v souvislosti s nástupem výkonných dieselových lokomotiv americké výroby od společnosti General Motors. Tyto lokomotivy již umožňovaly překonávat dané stoupání bez nutnosti přepřahu, čímž se provoz elektrické trakce stal nadbytečným.
Snímek pořízený dne 10. dubna 2026 zachycuje výše uvedenou (bývalou) stanici Tarja, kterou právě projíždí 115 minut zpožděný mezinárodní vlak TA1 [Tunis–Annaba]. V čele vlaku byla toho dne nasazena lokomotiva 060 DM 02.