Současný stav průmyslového sektoru a železniční dopravy v Bosně a Hercegovině lze na počátku roku 2026 definovat jako hlubokou krizi, v níž se projevuje negativní synergie mezi oběma odvětvími. Země se nachází v kritickém bodě zlomu. Tradiční ekonomický model, postavený na těžkém průmyslu a uhelné energetice, naráží na své limity, zatímco dopravní infrastruktura vykazuje vysokou míru degradace. Základem současných potíží se stal rok 2024. Ničivé povodně v oblasti Jablanice tehdy fyzicky přetrhaly klíčovou tepnu země, železniční spojení s chorvatským přístavem Ploče. Přestože byla trať v lednu 2025 s pomocí tureckých investic obnovena, důvěra přepravců byla narušena. Čtyřměsíční výluka donutila strategické exportéry, jako jsou koksárny v Lukavaci či ocelárny v Zenici, k přechodu na silniční dopravu. Absence návratu těchto subjektů k železnici v plném rozsahu během roku 2025 prohloubila finanční deficit ŽFBH, jenž v současnosti dosahuje milionů eur.
Tento negativní vývoj v logistice se časově shoduje s nejvýznamnější majetkoprávní transformací v dějinách bosenského průmyslu. Odchod nadnárodního koncernu ArcelorMittal a následný prodej oceláren v Zenici a dolů v Prijedoru společnosti H&P d.o.o. Zvornik (člen skupiny Pavgord Group) v závěru roku 2025 vnesl na trh značnou nejistotu. ArcelorMittal představoval klíčového garanta přepravních objemů. Nový domácí vlastník je nyní konfrontován s požadavky dekarbonizace a s uplatňováním mechanismu CBAM (uhlíkové clo EU), který od roku 2026 zásadně znevýhodňuje bosenský export. Pro rok 2026 zůstává otevřenou otázkou, zda skupina Pavgord zajistí strategické partnery či nová odbytiště mimo unijní trh. Bez masivních investic do technologií "zelené oceli" se totiž tamní produkce stane na evropském trhu neprodejnou.
Krizi umocňuje rovněž neefektivita uhelného sektoru. Ačkoliv Bosna disponuje značnými zásobami nerostných surovin, domácí doly se potýkají s nízkou produktivitou. Železnice, které jsou existenčně závislé na přepravě uhlí pro tepelné elektrárny, čelí tlaku EU na postupný útlum fosilních paliv. Infrastruktura je navíc zatížena enormním technologickým dluhem. Provoz podle legislativy ze 60. let, průměrný věk lokomotiv přesahující 40 let a vysoký věkový průměr zaměstnanců (54 let) znemožňují zavedení moderního systému. Bosenská železnice tak zůstává v pozici monokulturního dopravce, pouhého obslužného článku několika průmyslových konglomerátů, jehož stabilita končí v okamžiku jakékoliv výrobní fluktuace těchto podniků. Statistické ukazatele jsou neúprosné: ve druhém čtvrtletí roku 2025 klesl objem přepravovaného zboží meziročně o 17,7 %, přičemž přepravní výkon v tunokilometrech se propadl o drastických 33,7 %.
Mrazivou ilustrací tohoto úpadku je pohled na stanici Doboj. Scenérie se stovkami odstavených nákladních vozů, které v nekonečných řadách zaplňují kolejiště, představuje dokonalou vizuální metaforu průmyslové recese. Tyto vozy, dříve tvořící páteř národního hospodářství, jsou dnes pouze statickými pomníky nevyužité kapacity a technologické zastaralosti.
Předložený snímek zachycuje tuto éru v jejím sklonku: lokomotiva 441.912 v čele vlaku 48416 [Šabac–Ploče] odjíždí s prázdnou soupravou vozů po vykládce uhlí dne 30. března 2024. Jen několik měsíců předtím, než přírodní katastrofa a ekonomické otřesy definitivně změnily tvář zdejší ze te železniční dopravy.